Změna pravidel v průběhu hry je švindl

Jan Kalvoda pro PRÁVO – 31.srpna 2009

 

 

Fotbalu rozumí každý Čech a zdá se, že i ústavě

Pravidla fotbalu nebyla sepsána proto, aby se líbila fotbalistům, ale aby hra byla fér a předvídatelná. Stejně tak ústava omezuje libovůli politiků. Zvláštní, jak málo si čeští politici ústavy cení a dovolují si vůči ní to, co by si fotbalisté vůči pravidlům své hry nikdy nedovolili. Chovají se jako kluci na plácku, kteří hrají jen tak dlouho, dokud je to baví. Ale jakákoli soutěž, neřku-li profesionální, je bez předem vymezeného hracího času nepředstavitelná. Kdo uplynutím 90. minuty vede na skóre, vyhrává zápas.

Nikoho nenapadne se právě o tohle hádat. S politikou má fotbal společné to, že je také soutěží (svobodnou soutěží politických sil, jak říkají její pravidla). I politika musí mít určenu délku jednoho utkání; říká se mu volební období. Končí volbami a kdo po jejich skončení vede na skóre, vyhrává zápas.

Myšlenka, že v poločase se soupeři dohodnou na ukončení utkání remízou a utkání skončí, je ve fotbale nepředstavitelná. Začít zápas a spoléhat na dohodu soupeřů o změně pravidel v průběhu hry by nikoho nenapadlo, neboť je jasné, že by to skončilo buď rvačkou, nebo dohodou, která by publiku radost neudělala.

Kvůli dohodám fotbalových funkcionářů se na fotbal nechodí, a jsou dokonce trestné. Proč tuhle jednoduchou logiku nevztahujeme na politiku, nevím.

Necháme v ní hráče švindlovat a posloucháme, jaké dobré důvody je k tomu vedou. Při bližším zkoumání ale zjistíme, že ty důvody se netýkají kvality hry, čistoty soutěže a výkonů, ale vnitřních problémů soutěžících samých.

Prostě se jim nechce hrát v tomto utkání (volebním období), žádný z nich si nevěří, a tak si na hřišti samém dohodnou remízu. V průběhu hry skončí volební období, ačkoli pravidla jim říkají, že trvá čtyři roky, pokud není rozpuštěna Sněmovna. Kdyby hráli podle pravidel, museli by totiž po pádu vlády podstoupit tři pokusy o ustavení vlády. Tak zní pravidla ústavy, určená předem – a věrnost těmto pravidlům každý z politiků slavnostně sliboval –, jinak by ani ve Sněmovně být nemohl. Fotbal je fotbal, ale měli bychom na pravidla politiky klást o něco vyšší nároky než na fotbal. Vždyť jedině ona stojí mezi námi a mocenskou zvůlí.

Jde totiž o zákony a o nich zvlášť platí, že mají být obecné, a především předvídatelně platné do budoucna.

Doporučuji proto věnovat pozornost prvním reakcím potrefených. Melčákova obrana předem stanovených pravidel politické soutěže je prý předem ztracená pitomost; ústavním zákonem prý lze uzákonit vše a není v zemi instituce, která by tomu mohla zamezit. Ani jsem nečekal takovou otevřenost. Tak uzákonit se dá cokoli? Třeba senátorský titul pro císařova koně? Nebo zavedení cenzury? Zkrácení volebního období prezidenta? Nebo doživotní prodloužení mandátu vybraných poslanců?

Na to všechno stačí sešikování dostatečného počtu poslanců?

Nevím, kdo by měl procitnout, zda pan Melčák, nebo autoři podobných názorů. A všimnout si konečně Listiny, jež sděluje, že základní práva jsou pod ochranou Ústavního soudu. Nebo ústavy, a to tam, kde změny základních náležitostí demokratického právního státu prohlašuje za nepřípustné. Nebo stanovisek Ústavního soudu, který pro politickou soutěž už dlouho vyžaduje existenci předem stanovených pravidel.

Politici nejsou majiteli moci, tím je lid, jinak voliči. A ti vybavili dnešní politiky mocí mimo jiné i proto, aby respektovali mocenská omezení; ústava nic jiného neznamená.

Na rozdíl od citovaných expertů, kteří ještě ani neznají text podnětu o ústavní posouzení problému komických jednorázových ústavních změn, si netroufnu předvídat rozhodnutí Ústavního soudu. Jisté je to, že ovlivní ústavní praxi na mnoho let do budoucnosti.

 

... pro oživení aktuální příspěvek také od Jana Kalvody pro LIDOVÉ NOVINY – 9. dubna 2009

Ignorovat trojí pokus o vládu je ústavní zločin

 

 

Padla vláda. Je už v kraji zvykem, že padlí šíří paniku. Co je horší, zapomínají, že odepření důvěry vládě a obtíže při ustavování další vlády jsou běžnou součástí politiky, ale také jejích pravidel. A ta na situaci pamatují úplně jinak, než plánují její protagonisté.

Je aktuální připomenout několik banalit jménem pravidla politické soutěže. Pravidla k politické soutěži patří, bez jejich respektování jde jen o mocenskou rvačku. Prozradím tajemství: ústavní pravidla tu nejsou proto, aby se politikům a politickým stranám vládlo snáze, ale aby se jim vládlo hůře.

Tato pravidla politiky pravidelně zaskočí. V roce 1998 je obešli ústavním zločinem - ústavním zákonem o zkrácení (právě jednoho) volebního období; dnes už podobný zákon sepisují zase.

Tehdy šlo o můstek k opoziční smlouvě, perverzitě, jež nás tísní dosud; dnes povede prý k úřednické vládě - a touto oklikou k opoziční smlouvě číslo 2.

Je třeba opakovat, proč je opoziční smlouva nemravná a nebezpečná? Protože vylučuje tu nejpodstatnější pojistku proti totalitě, totiž opozici. První její verze v roce ’98, vzpomeňte, byla smlouvou o rozdělení placených míst politiků a úředníků. Ani slovo o programové shodě, o tom, co hodlá vláda udělat. Opoziční smlouva byla smlouvou, kterou se opozice na jedno volební období vzdala opoziční role.

Vzpomeňte na dobové argumenty té ohavnosti: země přece potřebuje vládu, kupříkladu. Potřebuje? I bez opozice? Ne, vládu bez opozice nepotřebuje žádný demokratický stát.

Nyní se nám nabízí jako řešení úřednická vláda. Prozradím další tajemství: nic takového jako úřednická vláda neexistuje; a nejen proto, že ji ústava nezná. Nabízí se nám něco jiného: vláda složená politickými stranami z méně okoukaných „odborníků“ a bez programu, tedy horší než nic. Rozhodně horší než vládnutí vlády v demisi. Nebo hůř, má to být vláda pověřená devastujícím úkolem: dělat politiku dosud vládní a současně opoziční. Doktrináři obou stran si navzájem podpoří své „vlajkové lodi“ (cituji) a vláda bude provozovat balíčky koalice i ČSSD; současně snižovat vládní výdaje a současně je zvyšovat. Raději založit požár, přijde to levněji. Větší absurditu jsem dosud nezaznamenal, ale hlavně opět vládnou političtí konkurenti společně.

Řešení je v návratu k pravidlům. Nepředepisuje ústava trojí pokus o vládu jako předpoklad předčasných voleb? Namísto úlevného, ale protiústavního ukončení volebního období ať se politici vrátí k ústavě a po skončení naší mise v EU absolvují tři pokusy o složení vlády na základě programu. Teprve potom budou mít právo se zmínit o předčasných volbách. Ostatně všichni skládali slib a cosi jako respekt k ústavě slibovali - pokud ji nestačili změnit, nemají jinou možnost.

Ústava mimo jiné shledává podstatu politického systému země, cituji, ve volné soutěži politických stran a hnutí a ta se neomezuje jen na volební kampaně. Povinně běží stále; politici jsou pod veřejnou kontrolou a získávají si sympatie, či antipatie; volby to vše jen shrnou. Nemají nárok na přestávku v politické soutěži, než se občerství, zatímco hřiště jim bude hlídat školník jménem úřednická vláda.

Je řeč o neodpovědnosti levice, s níž svrhla vládu. To je omyl, to opozice musí. A proč by ne, když se jí umožňuje skrečovat soutěž v polovině; když není nucena složit vládu a přijmout odpovědnost. Přesně to je totiž důvod, proč ústava předepsala povinný trojí pokus o vládu.

Že se to politikům zdá obtížné a riskantní? To jejich voliče nedojme, za toto riziko jsou placeni. Pro voliče totiž přinesou ony tři pokusy o sestavení vlády tak potřebné informace; o tom, které seskupení spoléhá na svůj program - a říká si o důvěru, které odolává populismu nebo které jen šmejdí po přeběhlících. Jít pro důvěru do parlamentu je ovšem riziko, ale i šance. Není-li politická strana připravena na toto riziko, není připravena na účast v demokratickém systému vlády a nezaslouží si ani tu šanci.